Svět.Savců.

Jak si savci udržují tělesnou teplotu

 

Udržení stálé tělesné teploty je pro savce, především pro druhy žijící v chladných oblastech, životně důležité. Mnoho z nich se tomuto účelu přizpůsobilo stavbou těla i způsobem života.

Suchozemští savci žijící v nejchladnějších oblastech světa si udržují stálou tělesnou teplotu především díky vrstvám vzduchu v srsi. Četné druhy především mořských savců mají navíc ještě pod kůží silnou vrstvu tuku. Řada zvířat se přizpůsobila i velikostí a stavbou těla.

SUCHOZEMŠTÍ SAVCI ŽIJÍCÍ NA SEVER OD POLÁRNÍHO KRUHU- Nejchladnější oblastí na světě, kde se vyskytují savci, je Arktida. Kromě medvěda ledního, který žije i v těsné blízkosti severního pólu, se většina z nich vyskytuje o něco jižněji.

Většina arktických savců má hustou, zpravidla bílou srst tvořenou dutými chlupy. Na stejném principu jako v případě dvojitého skla se v těchto chlupech náchází vzduch, který působí jako tepelný izolátor. V létě je srst většiny arktických zvířat podstatně řidší.

Medvěd lední má žlutobílou srst po celý rok. Když svítí slunce, bílé chlupy usměrňují jeho paprsky až k černě pigmentované kůži, kterou prohřívají. Medvědí srst se skládá z husté podsady a delších krycích chlupů - pesíků, které tvoří vodotěsnou vrstvu, takže ani při plavání v ledové vodě se vlastní kůže nikdy nenamočí. Rovněž rosomák má stejně hustou, tmavě hnědou srst po celý rok. Jeho kožešinu používají Eskymáci jako vnitřní stranu kapucí  svých oděvů, neboť na kožešině rosomáka se nikdy netvoří ledové krystalky.

Pižmoň má rovněž velmi hustou, vlnitou podsadu, kterou přerůstá rouno podobné ovčí vlně, tvořené 50-70 centimetrů dlouhými chlupy. Obě vrstvy srsti mají vynikající tepelně izolační vlastnosti umožňující udržení tepla i v těch nejkrutějších mrazech. Aby se zabránilo přehřívání organismu během krátkého arktického léta, mění pižmoni na jaře zimní srst za řidší letní.

OCHRANA PŘED CHLADEM- V extrémních mrazech působí sníh jako vítaná tepelná izolace. Mnozí malí savci, například lumíci, si pod zemí vyhrabávají složité systémy chodeb, které jsou shora chráněny právě sněhovou pokrývkou. Rovněž lasice hranostaj se na zimu uchyluje do podzemí.

Medvěd hnědý přespává zimu v úkrytu svého brlohu, zatímco medvěd lední se do nor ve sněhu uchyluje jen za sněhových vichřic nebo když samice potřebuje porodit a odchovat mláďata. Stočí se do klubíčka a hlavu si položí na bok. Pak jen trpělivě čeká, až padající sníh utvoří kolem jeho těla účinnou izolující vrstvu.

Rovněž vlci, sobi a losi se mrazů nemusí obávat. Neznají zimní spánek, zato po celou zimu žijí z tukových zásob, které si ve svých tělech vytvořili koncem léta a začátkem podzimu, málo se pohybují a jen v nejkrutějších mrazech hledají útočiště v lesním podrostu nebo na jiných chráněných místech. Čipmankové a mnoho jiných malých savců přespávají celou zimu ukryti ve svých norách.

UDRŽENÍ TĚLESNÉ TEPLOTY VE VELKÝCH VÝŠKÁCH- V horských oblastech jsou noční teploty zpravidla podstatně nižší než denní. Savci žijící ve vysokých horách se proto musejí vyrovnat s teplotními rozdíly nejen v jednotlivých ročních obdobích, ale i během dne a noci. Vítr, déšť a sníh dělají zimu ještě nepříjemnější. Mnoho horských savců musí proto mít stejně hustou srst jako arktické druhy. Velmi hustou a ceněnou srst, možno říci vlnu, mají například lamy vikuňa a alpaka nebo angorská koza. Vlna těchto druhů se stejně jako vlna ovcí stříhá a dále zpracovává.

V lesích v zarostlých částech hor nejsou rozdíly mezi denní a noční teplotou tak výrazné. Toho využívají četné druhy horských koz a ovcí, které na zimu sestupují z vysokých hor do pásma lesů, kde je zima přeci jen mírnější.

ŽIVOT V LEDOVÉ VODĚ- Někteří mořští savci žijí nedaleko severního i jižního pólu, ale mnozí - například mrož - se vyskytují jen v Arktidě. Některé druhy tuleňů, jako tuleň kroužkovaný v Arktidě nebo tuleň leopardí poblíž břehů Antarktidy, tráví v ledových vodách celý rok. Pokud jde o kytovce, narval a běluha zde žijí trvale, zatímco plejtvákovec šedý, keporkat nebo plejtvák obrovský patří jen k letním hostům.

Ledová voda odebírá teplo z těl savců rychleji než studený vzduch. Člověk by v jejich životním prostředí přežil nanejvýš několik minut.

Válcovitý tvar těla polárních kytovců a tuleňů podstatně omezuje ztráty tělesného tepla kůží. Silná vrstva podkožního tuku jim pomáhá udržovat stálou tělesnou teplotu i při dlouhodobém pobytu v ledových vodách. Síla tukové vrstvy se podle druhu, velikosti a věku zvířete pohybuje od několika centimetrů do třiceti centimetrů.

Všechny popsané způsoby udržení tělesné teploty jsou natolik účinné, že mořští savci musí i ve studených polárních vodách dávat pozor, aby se při rychlém plavání nepřehřáli. Proto mají síť krevních cév, která prostupuje tukovou vrstvou až téměř k povrchu těla. V případě, že se zvíře rychlým pohybem příliš zahřeje, začne krev proudit i těmito cévami, aby se ochladila v kůži se studenou vodou.

ZÁKLADNÍ INFORMACE

Mnoho zvířat žijících v chladném podnebí se vyznačuje odlišným tvarem těla, velikostí a poměrem jeho jednotlivých částí se srovnání se svými blízkými příbuznými, kteří obývají teplé oblasti. Tato odlišnost je výrazem schopnosti lépe udržovat tělesnou teplotu a tím i energii. Tuto skutečnost dokumentují dvě pravidla, která si můžeme demonstrovat na příkladu lumíků a zajíců.

BERGMANNOVO PRAVIDLO- Na první pohled je nápadné, že zvířata obývající chladné oblasti mají celkově nižší a kulatější postavy. Například lebka polárního zajíce žijícího na severní hranici jeho výskytu je o dva centimetry kratší než lebka stejného druhu ze severního Skotska. Proto vypadají severští zajíci kulatější. Obecně totiž platí, že čím je tělo zvířete větší a jeho tvar kulatější, tím lépe si udržuje stálou teplotu. Nejlepším příkladem jsou v ledové vodě žijící tuleni se svými válcovitými těly.

Tuto skutečnost definuje Bergmannovo pravidlo, které říká, že zvířata z populací žijících v severních oblastech jsou větší než jejich druhové na jihu. Proto se například největší vlci vyskytují v Arktidě.

ALLENOVO PRAVIDLO- Poměr jednotlivých částí těla zvířete ve vztahu k jeho výskytu zase definuje Allenovo pravidlo, podle něhož čím žijí zvířata dále na severu, tím mají kratší všechny vyčnívající části těla (končetiny, uši, ocas). Smyslem tohoto přizpůsobení je rovněž zabránění zbytečným ztrátám tepla. Zajíc polární a severoamerický zajíc měnivý mají kratší, silnější končetiny a kratší uši než zajíci žijící v našich zeměpisných šířkách.